Jak jsme učili Dana tahat
Jednoho krásného zasněženého dne jsme se rozhodli, že naučíme Dana tahat. Vyvedli jsme ho ze stáje a připevnili jsme mu postroj. Tvářil se vyděšeně, ale zatím vše OK. Pak jsme přidělali rozporku. Dana vždy někdo vedl u hlavy za vodítko (většinou Tomáš) a druhý držel rozporku ve vzduchu a trochu ji zatěžoval. Potom jsme za rozporku přidělali sáňky a to už bylo zajímavější. Dan se stále ohlížel co to za ním šustí. Potom si na to, ale zvykl a dokonce už se nechal řídit pomocí opratí tím, kdo seděl na sáňkách. Pak jsme vyvedli Honzíka, který umí tahat perfektně, zapojili jsme za něj vozík a snažili jsme se k němu, ke druhé straně oje připojit Dana. Ale tomu určitě připadal vozík jako ta nejstrašnější stvůra na světě. Po dlouhém zápasení se nám, ale Dana podařilo přemluvit. Při povelu krok se Honza poslušně rozešel, zato Dan začal hrabat všemi čtyřmi kopýtky a snažil se o úprk, ale Honzík mu to neumožnil. A tak to brzy vzdal a poslušně ťapkal vedle poníka. Po chvíli chození po táboře jsme se odhodlali vyjet s nimi do terénu. Na rovné cestě jsme pobídli koníky do klusu a oni ochotně změnili chod. Pasažér vozíku jsem byla já a starší pan Hegr. Vozkové byli Káťa a Tomáš. Když jsme vjeli na louku tak vše bylo pořádku, ještě jsme netušili co nastane. Po ladném obratu u lesa oba poníci nečekaně nacválali a nebyli k udržení. Vysokou rychlostí jsme se řítili z kopce dolů zpátky na louku. Všichni jsme se drželi zuby nehty, ale Káťa bohužel nevydržela jeden hrbol a nedobrovolně vystoupila a zabořila se do sněhu. Rázem Dan a Honza zastavili jako kdyby dosáhli svého. Káťa nasedla, poníci se dali spokojeně do kroku a v klidu jsme dojeli zpět do tábora...